Lenka Švédsko se stalo mojí totální láskou. A přitom to tak na začátku vůbec nevypadalo.
Když jsme se vraceli z GR 54 – trailu, který byl v podstatě jen pořád do kopce a z kopce – začali jsme si s Tomášem říkat, že by to příště chtělo něco trochu klidnějšího. 🙂 Něco víc po rovině. Začala jsem proto už zpáteční cestou v autě projíždět další traily a postupně nám z toho vyšlo, že bychom v roce 2024 mohli vyrazit na Kungsleden ve Švédsku. A protože oba rádi cestujeme autem, nakonec jsme se rozhodli, že do Švédska pojedeme právě tak.
Upřímně mi to na začátku přišlo jako trochu šílený nápad. Jet autem až na úplný sever Švédska k polárnímu kruhu, do Hemavanu, kde Kungsleden začíná? Ale čím víc jsme o tom mluvili, tím víc nám to dávalo smysl. Oba máme jako nejvyšší hodnotu svobodu a tu nám cestování autem dává víc než letadlem. Díky road tripu navíc zemi poznáte mnohem lépe, o čemž se ještě rozepíši v dalších dílech.
Ještě před odjezdem jsem ale začala poslouchat jeden podcast o Švédsku (tuším, že se jmenoval „Lenka o Švédsku“) a musím říct, že mě to trochu nahlodalo. Začala jsem být k téhle zemi skeptická. Z toho, co jsem slyšela, to působilo, že Švédsko je hodně řízená společnost: vysoké daně, transparentnost typu možnost nahlédnout do daňového přiznání souseda, silný důraz na to „zapadnout“, nebýt hlučný, nehrotit věci, neotvírat kontroverzní témata, když jste ve společnosti. A k tomu ta poloviční prohibice, že jo. 🙂 V některých aspektech mi to připomínalo dobu před rokem 1989 a říkala jsem si, jestli mi tohle nastavení vůbec může sednout.
Takže když jsem do Švédska odjížděla, byla jsem lehce deziluzovaná a spíš opatrná.
No… a pak mě Švédsko úplně rozsekalo. V tom nejlepším slova smyslu. Naprosto a bezmezně jsem se do něj zamilovala.
Cesta samotná byla úplně v pohodě. Možností, jak se do Švédska dostat, je víc – buď přes Dánsko, nebo přes Polsko. My jsme zvolili variantu přes polské Svinoústí, odkud jsme jeli nočním trajektem. Samotná vzdálenost mezi Polskem a Švédskem je něco přes sto kilometrů, ale trajekt jede pomalu, takže jsme pluli celou noc. Bylo to vlastně ideální. Vyspali jsme se a ráno už jsme pokračovali dál směrem na Hemavan. Cestou jsme si brali ubytování přes Airbnb a všechno fungovalo skoro bez problémů.
V Hemavanu jsme nechali auto na parkovišti, tak trochu „na dobré slovo“, a doufali, že tam po návratu pořád bude. A pak už jsme se vydali na trail.
Kungsleden se mi strašně líbil. Především ty široké, otevřené krajiny a dlouhá údolí. Žádné ostré, dramatické štíty jako v Alpách. Spíš měkká, pěší krajina, ve které se člověk cítí přirozeně. Přesně ten typ terénu, který mám ráda. Navíc tam bylo minimum lidí. Často jsme měli pocit, že jsme na světě úplně sami.
Některé úseky mi překvapivě připomínaly Ameriku. A počasí? To nám vyšlo skoro dokonale. Hlavně ve druhé polovině. Na začátku sice trochu (i víc) pršelo a bylo bahno, ale s tím jsme počítali. Upřímně jsem čekala mnohem horší scénář. Viděla jsem předtím na YouTube videa jednoho kluka, který šel Kungsleden v docela špatném počasí a celé to měl hlavně o schovávání se před deštěm a chození v mlze. My jsme byli o to víc překvapení, že naše realita byla úplně jiná.
Původně jsme měli v plánu dojít až do Abiska, které je považované za jednu z nejkrásnějších částí Kungsledenu. Jenže právě na tenhle úsek se mělo počasí výrazně zhoršit.
Nakonec jsme si řekli, že si chceme Kungsleden uchovat v paměti takový, jaký byl. Slunečný, otevřený, krásný. A tak jsme se rozhodli skončit dřív s tím, že se sem jednou určitě vrátíme.
Cesta zpátky k autu byla upřímně docela peklo, ale zvládli jsme to. Auto tam pořád stálo. A my jsme se pak vydali domů. Unavení, šťastní a s pocitem, že Švédsko rozhodně nebylo naposledy.
Nafotila jsem spoustu fotek, které si chci všechny uchovat jako vzpomínku, takže je nahraji do více příspěvků.
